Nejde jen o únavu těla. Je to vyčerpání duše.

Vstáváte unavení, přes den fungujete na autopilota, a večer, místo odpočinku, si přehráváte v hlavě dnešní selhání.

"Proč jsem na něj zase křičela ? Co jsem zase pokazila ?" Zásobárna energie

je vyčerpaná a nic ji nedoplňuje. Ne káva, ne víkend, ne dovolená.

Cítíte se jako mobil trvale na 3%.

Máte na sebe vztek, který Vás děsí.

Je to přesně ten okamžik, kdy vybuchnete kvůli "prkotině" - rozlité mléko, třetí "ne" během 5 minut, hračky přes celou chodbu, ..

A pak se podíváte na vystrašenou tvář svého dítěte a nejde Vám do hlavy, jak jste se dostali až sem. Vy, kdo jste si přísahali, že "budete jiní".

Ten vztek Vás děsí ne proto, že by byl silný, ale proto, že je namířen proti někomu, koho nejvíce milujtete,

a to bolí dvojnásob.

Víte, jak byste měli reagovat. Četli jste

o tom.

Ale v momentě, kdy dítě začne s dalším záchvatem, prostě nemáte energii na empatii. Nemáte co dát.

Víte, že byste měli reagovat, ale místo toho zavřete dveře, zatnete zuby

a doufáte, že to samo přejde.

Stud a izolace

Nikomu o tom neříkáte. Protože "ostatní rodiče to zvládají"

Facebook a instagram je plný šťastných rodičů a smějících se dětí na výletech a atrakcích, jako by žádné jiné emoce neexistovaly. Existují.

Jen vztekající se děti se nesdílí.

Na ně jsme většinou sami.

Bojíte se odsouzení.

Bojíte se, že kdyby věděli, jak někdy opravdu křičíte, zavíráte dveře a v noci, když všichni spí,

brečíte v koupelně, přestali by Vás brát jako dobrého rodiče.